Poem ‪#1

23. dubna 2016 v 23:43 | MadHatter |  My artwork
Schody osudu

Zanech mě ve tmě,
v tom železném rámě,
kde skrývá se kašmíru ruch,
v jeho záhybech sklí se kněžský puch.

Já býval pánem,
já býval mocný.
Pil jsem já víno,
jed tác ovocný.
Lahodně mlaskal,
až z dlouhých chodeb bylo k slechu,
jak nenasytný jsem byl
a nyní v pechu,
hlady zmírám.

Mé tělo, kroutí se, křičí,
brouk sešláplý,
trávena krysa,
a znov kvičí.

Už se zbíhají, ty svině divoké,
ty trupy železné, vysoké.
Vlhkými kameny kůži zdírají,
když mne k popravišti tahají.

Všude smíchu, zápach jablek shnilých,
táhne z úst těch mužů spanilých.
Hrudě vysoce vztyčené mají,
to jak se zrady, vraždy, zločiny tají.

Tři schůdky osudu od smrti mě dělí,
co že mně chystají, mi ještě nesdělí.
Ta bolest nepoznaná, nečekaná,
pro můj život až dosti raná.

Ty schody, bolest mi malou způsobily,
když stovky třísek o má kolena zavadily.
Stojím na těch deskách vratkých
a lituji svých rukou krátkých.

Už Madelein neobejmu,
paruku svou sejmu,
i ponechám svůj osud v Božích rukou.

Dychtím po tom ostří konečném,
po tom železném plátu jatečném,
co visí nademnou a chechtá se mi,

neboť jsem neviděl, že Madelein leží bez hlavy na zemi.

- MadHatter, 2016 ♥
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama